Běžkyně Doris Bigasová: zážitek nemusí být nutně pozitivní, hlavně že je silný

Doris, jak jsi začala s během?

Já jsem se snažila popobíhat už na základce, jako malá kulatá holčička, tenkrát abych zhubla. Ale to mi moc dlouho nevydrželo. Ještě tak v prváku a ve druháku na střední jsem o víkendech občas běhala, ale pak jsem začala mít jiné zájmy, takové ty pubertální. Ale vracela jsem se k běhu vždycky, když mi bylo ouvej. Když jsem potřebovala vyvětrat hlavu, dostat se do pohody, když mě něco trápilo. Jeden velký návrat k běhu byl na Šumavě. Rok 2003. Pracovala jsem tam v kasinu jako krupierka, denně mraky lidí, noční práce, zakouřeno, po sedmi letech v tomto prostředí mi hrozilo vyhoření, tak jsem potřebovala nějaký ventil, pryč od lidí, do klidu přírody. Běh byl tak nějak přirozenou volbou, protože tam nic jiného nebylo a lyžovat neumím. Nevím, jak dlouhé trasy jsem tenkrát běhala, ani jakým tempem. Prostě jsem každý den před prací na hodinku nebo dvě vyběhla do šumavských kopců a bylo mi krásně. Pak přišly děti a já z běhu na tři roky vypadla. Nedělala jsem vůbec nic, jen jsem si užívala mateřskou. Jenže dojídání přesnídávek po dětech na mně zanechalo zase nějaké to kilo navíc, hodně kil, tak jsem s tím zase chtěla něco dělat. Změnila jsem stravu a začala jsem cvičit a chodit dlouhé trasy s kočárkem. Běh měl být dalším krokem k lepší kondici. Jenže to už nešlo tak lehce. Pamatuji si tehdejší svůj první běh. Uběhla jsem 200 metrů a plíce jsem hledala ještě hodinu. Vůbec mi to nešlo. Po pár pokusech jsem vyměnila běh za kolo. Tenkrát jsem ujela pět kilometrů a stačilo mi to. Byla jsem ráda i za to málo. Časem jsem to protáhla na 20 km i víc a forma se pomalu lepšila. Tak jsem to zase zkusila po svých. A ono to najednou šlo. Můj limit byl ale stejně jen 5 km. Vyběhla jsem celkem dvakrát a přišla za mnou kamarádka, jestli bych se nechtěla přidat jako dobrovolník na Františkolázeňské 24hodinovce. Neváhala jsem ani chvilku, zapsaly jsme se spolu na dvě hodiny psaní čárek běžcům (to ještě nebylo měření pomocí čipů) a taky rovnou na dvě hodinky běhu. Tenkrát bylo asi -15°C, já byla navlečená jak pumpa v několika vrstvách oblečení a i tak jsem na stanovišti strašně mrzla. Když jsme pak vyběhly, běžela jsem v zimní bundě. Obkroužila jsem tenkrát v těch Frantovkách ve dvě ráno celkem 13 km a druhý den jsem se nemohla zvednout z postele, jak mě strašně bolely nohy od kyčlí až po chodidla. Když tak na to vzpomínám, bylo tenkrát vlastně všechno špatně. Od oblečení, přes obutí až po délku trasy. Ale byl to začátek úplně nové etapy mého života. Od té doby jsem boty obouvala pravidelně několikrát v týdnu, někdy i každý den. Běhala jsem jen svoje pětikilometrové kolečko kolem domova. Dál jsem si netroufla a tvrdila jsem hodně dlouho, že desítka už je moc a půlmaraton v životě nepoběžím. Ale běh se pro mě stal drogou. Také jsem bojovala s hodinkami, co jsem si koupila. Chtěla jsem mít představu, jestli běhám rychle nebo pomalu, chtěla jsem mít přehled, kolik toho naběhám, (žena ve znamení panny)  ale ta čísla na displeji pro mě byla španělskou vesnicí. A to na hodně dlouho. Pro chlapi je to asi nepochopitelné, ale děvčata možná rozumí, pro mě je to dnes úsměvná vzpomínka. Dnes už mám desítku jako normální tréninkovou trasu, ani půlmaraton pro mě není strašákem, naopak se na každý těším a hodinky jsou mou součástí.  Všechno je zřejmě jen v hlavě.
Ale do tohoto stádia jsem se dostala až díky novému zaměstnání v Plesné. Tenkrát se všechno změnilo. Jedním z mých prvních pracovních úkolů bylo totiž organizovat Plesenský půlmaraton spolu s Pavlem Sýkorou. Pavel to měl zmáklé, tak jsem se od něj hodně naučila a připadalo mi díky němu všechno snadné, co se organizace týče. V té době jsem se seznámila se spoustou běžců a postupně získala hodně běžeckých přátel a zjistila, jak úžasná je komunita běžců a že závody jsou i pro amatéry jako jsem já. Mnozí z těchto nových přátel jsou úplně v jiném levelu než já, přesto jsem z jejich strany nikdy nepocítila jakýkoli náznak nadřazenosti. Běhají ultramaratony v horách a já k nim jen vzhlížím. A zase si říkám, (jako tenkrát s tím půlmaratonem), že na ně nemám a ani nikdy mít nebudu. Já přece NIKDY nemůžu uběhnout ultramaraton! Mým nejdelším během bylo 70 km ve Frantovkách – zase ta 24 hodinovka. Jenže to má strašně moc háčků. Jednak je tam perfektní zázemí, člověk si může udělat pauzu každý kilometr, když na to přijde. Je tam jistota, že nikde nezůstanete ležet bez pomoci, když vám tělo vypoví službu. Je tam toaleta a občerstvení!!! Takže je to úplně jiné, než když člověk běží opravdový ultráč. Takže já těchto svých 70km neberu jako můj nějaký extra běžecký výkon. Navíc jsem měla cíl 100 km a ten jsem si nesplnila. Po maratonu jsme si šli odpočinou a trochu se vyspat. To mi bylo ještě celkem fajn, ale už jsem cítila, že mě začíná bolet lýtko. Dalších 30 km bylo už jen utrpením, tak jsem to na sedmdesátém kilometru vzdala. Ale nestydím se za to, myslím, že člověk by měl hlavně poslouchat své tělo. Takže když to nejde, tak to nejde a co nedoběhneme, to dojdeme. Mně už asi ani není dáno běžet něco delšího, protože se postupně ozývají různé zdravotní neduhy, ale běh miluji a doufám, že budu moct běhat co nejdéle. Užívám si každý kilometr a nemusím běhat závody, ani extra dlouhé trasy, abych měla z běhu radost. Navíc v současné době, kvůli situaci, v níž se celá společnost ocitla, jsem díky běhu poznala spoustu krásných míst ve svém blízkém okolí, o kterých jsem netušila, že existují a běh si užívám mnohem víc, mám na něj víc času.

Co tě vedlo k přihlášení do běžeckého klubu Rozběhnito.cz?

Přihlásit se ke klubu Rozběhnito bylo asi automatické. S Pavlem Sýkorou úzce spolupracujeme, připravujeme v Plesné různé akce pro veřejnost, on pomáhá mně, já pak jemu, takže když se stal součástí klubu Rozběhnito a nabídl mi členství, tak jsem samozřejmě přijala. Je fajn někam patřit a ještě lepší jsou společné tréninky. Člověk si toho spousty přečte, ale není nad to, když vás někdo upozorní na konkrétní chybu a osobně vám poradí, tak jak to dělá Štěpánka v našem A týmu a Vilda v B týmu.

Jaký je tvůj největší běžecký úspěch?

Můj největší běžecký úspěch? Pro mě je úspěchem nejen medaile na závodech, ale každý dokončený náročnější nebo delší závod. Ten pocit z dokončeného závodu je vždycky stejný. I bez medaile je to prostě pecka! Ale nejsilnějším zážitkem, který ve mně zanechal nejhlubší dojem, byl závod Ledro Skyrace 2019 v Itálii. Jeli jsme tam s partou běžců a jejich rodinami a pojali to jako dovolenou. Trasa byla dlouhá 19 km a vedla po hřebenech hor. Bylo to neskutečně nádherné a neskutečně náročné. „Běželi“ jsme to skoro 4 hodiny, což byl limit závodu, ale jsem hrdá, že jsme ho dokončili ve zdraví a ten pocit euforie se nedá popsat. To by bylo vyprávění na další článek, možná i na celou knihu. 

Máš nějaký velký běžecký cíl do budoucna?

No a běžecké cíle si moc nedávám, abych nebyla zklamaná. Chtěla bych třeba medaili na Valdštejnce, protože mi už několikrát unikla o chlup, ale už se jí zřejmě nedočkám, protože to by znamenalo hodně máknout a být úplně zdravá. Morál na pořádný trénink bych asi měla, ale řeknu to asi takhle: když se ráno vzbudím a nic mě nebolí, tak si myslím, že jsem mrtvá.  Momentálně bojuji s bolavým lýtkem i s únavou po covidu, takže mým současným běžeckým cílem je, být stále mobilní a tu desítku alespoň uběhnout. Také bych si ráda zaběhla poutní maraton, který se koná už za chvíli, tak snad se lýtko umoudří co nejdřív. Ale sny, ty mám fakt velké a odvážné! Třeba běžet trasu „Cesta hrdinů SNP“ jako Lenka Vacvalová nebo „Beskydskou sedmičku“ do které mě lanaří další členové klubu Vendulka s Mírou. Ale já se snažím stát nohama pevně na zemi a vím, že sny se nemusí nutně plnit. Vážně si myslím, že ty mé sny zůstanou spíš nenaplněné. Se svými neduhy na to totiž zřejmě nikdy nestihnu natrénovat, ale je hezké o tom alespoň snít. 

Které jsou tvé nejoblíbenější závody?

No a nejoblíbenější závody jsou samozřejmě ty naše – čelovky, Valdštejnova desítka a Salming Tour de Hospic, také 24 hodinovka a to z toho důvodu, že tam potkávám lidi se kterými se znám a které mám ráda a že i v zázemí jsou dobrovolníci se srdcem na dlani. Jinak všeobecně preferuji závody spíše komornější nebo když už velký závod, tak v nějaké zajímavé přírodní scenérii. A nejvíc vzpomínám na ty, kde se stalo něco zvláštního, třeba i drsného, protože jak se říká: zážitek nemusí být nutně pozitivní, hlavně že je silný.
A tak přeji všem hodně silných běžeckých zážitků! 

Chcete také vstoupit do největšího běžeckého klubu v Karlovarském kraji? Veškeré informace o klubu naleznete pod tímto odkazem (klikni)

Rozběhnito.cz